Klášteru sluší zima a sníh, stejně jako jiným památkám v Praze. Počasí bylo ke mně shovívavé a ukázalo se i sluníčko. Tak jen tváře jsem měla jak Marfuša.

Při podvečerní cestě autem jsme zachytili zapadající sluníčko, které jsme měli v zádech a vzniklo několik docela zajímavých záběrů.

Byla sobota jako vymalovaná a já jsem byla dohodnutá s kolegyní, že uděláme něco pro své zdraví a vydáme se  bílou stopou. Člověk míní a nemoc mění. Ale nevzdala jsem to, šla jsem sama.

Zní to divně, že ano. Vůně sežrala myš nebo myš sežrala vůni? A není to týrání zířat? Ale kdepak! Mluvím o myši computerové, kterou jsem používala do dneška ke svému notebooku. Netušila jsem, jak zákeřná může vůně být.

Po dlouhé době vysvitlo sluníčko. Sice je mráz, že mi tuhne úsměv na rtech, ale přeci jen mne sluneční paprsky zlákaly zachytit pár pomíjivých okamžiků. Tentokrát jsem si vyšlápla na Střelecký ostrov uprostřed Vltavy. Jsou to záběry již mnohokrát publikované, a přesto jsou pokaždé jiné.

V tomto příspěvku se projdeme spolu s maskami z Hradčanského náměstí Nerudovou ulicí na Malostranské náměstí, dále pak Mosteckou na Karlův most, Křížovnické náměstí a Karlovou ulicí na Malé náměstí. Průvod končil na Staroměstském náměstí, kde si účastníci zahráli legendární Škodu lásky. I když byla zima jak v Rusku, nepozorovala jsem, že by se někdo klepal (světe div se, ani já skoro nezmrzla :-). Celkem prošlo 41 skupin z Evropských zemí a řekla bych, že si to všichni užívali.

V sobotu potěšilo Prahu bujaré veselí masopustního průvodu účastníků Eurokarnevalu 2010 a XVII. Festivalu guggemusik souborů. Celý den jsem fotila s malými přestávkami na čaj a rozmrznutí. Přináším první část z Hradčanského náměstí, kde se šikoval průvod.

Mrzne. A když mrzne, mohou nastat různé problémy, a to zvlášť pro motoristy. Parkuji na hlídaném parkovišti, protože jsem si vysvětlila, že mi těch 20 Kč denně za to zaručené místo na sídlišti stojí. Včera jsem půl hodiny rozmrazovala vrstvu zmrzlého sněhu na předním skle a následně i zámky. Povedlo se a moje beruška nastartovala hned napoprvé. Jupí!

O kom mluvím? Moji dočasní nájemníci křečíci džungarští, kteří se hemží ve svých ubikacích už tři týdny, se mají čile k světu. Koukají na mne korálkovýma očima, zkoumají každou taškařici, kterou jim připravím, piští a hrabou. Ti, co jsou po mamince, nezapřou svoji hyperaktivní povahu. Zanedlouho poputují o dům dál. Našla jsem jim nový domov. Tak se mějte Ferdo a spol.

Když jsem se ve svém okolí ptala, jestli znají Zlatou ulici, všichni reagovali stejně. No jasně, je na Hradě! Ale já na to, že nemyslím tu na Hradě, ale tu na Starém Městě. Nikdo o ní nevěděl.

Zasněžený hřbitov je zhmotněním ticha. Toto ticho, které ruší jen křupající sníh pod nohami, hlídají němí a skoro přízrační strážci.

Předem nahlášené a uhodnuté nadělení dorazilo. Prý nasněžilo nejvíc po 17 letech (38 cm). To asi ano, podle toho, jak to venku vypadá. Jediné štěstí, že má Praha metro. Tramvajové výhybky zamrzly, autobusům to klouzalo a vlaky ... škoda mluvit. Ale zas je to Ladovská zima jak vyšitá.

Jak jste si na těchto stránkách možná přečetli, nedávno nás opustil po 11 letech náš voříšek Míša. Aby nám nebylo smutno, pořídila jsem nové kamarády. V obchodě jich měli plno. Většinou pospávali v různých koutech, ať na jedné hromadě nebo po jednom. Vzadu u stěny se k sobě tulili dva úplně rozdílní křečíci džungarští. Rozhodla jsem se, že je nemohu oddělit, a proto je musím koupit oba.

Zvu vás na výstavu, která vám připomene vaše mládí a možná znovu objevíte již objevené. Výstava je nazývána Merkur, i když po první světové válce byly ještě tři výrobci stavebnic na podobném principu. A to Edison, Vašek a Trix. Merkur měl to štěstí, že přežil vše, válku, léta poválečná, socialismus i sametovou revoluci. Měl však namále. Geniální otec stavebnice Merkur, Jaroslav Vancl, by měl radost, že jeho nadčasové dílo neupadlo v zapomnění a další generace dětí si cvičí jemnou  motoriku a představivost pomocí spojníků, šroubků a matiček. Říkám dětí, protože to není jen výsada kluků, hrát si se stavebnicí.